„Sbalila jsem se a jela si udělat názor na tuhle šílenou cestu,“ hovoří Lucie Kutrová o své Pacifické hřebenovce

29.10.

„Sbalila jsem se a jela si udělat názor na tuhle šílenou cestu,“ hovoří Lucie Kutrová o své Pacifické hřebenovce

Hovoří s holka s bucket listem a na rozdíl od mnohých jiných, si svoje sny i plní. Lucie Kutrová je jednou z mála Čechů, kteří přešli jednu z nejtěžších pěších tras na světě – Pacifickou hřebenovku (4 286 km). A vlastně je jedna z mála, kteří tuto trasu i dokončí. V dech beroucí, a občas i odvahu beroucí, přírodě, která se táhne od mexických až po kanadské hranice, strávila 151 dní. Přešla poušť, hory, lesy, řeky, střetla se s medvědy, hady, komáry a dalšími nástrahami, aby si dokázala, že s pevnou vůlí se dá všechno dokázat. O tom, jak to celé probíhalo, bude vyprávět ve své zábavné cestovatelské přednášce v listopadu v Brně, Pardubicích a Hradci Králové.

Jak ses dostala k tomu, že podstoupíš jednu z nejtěžších pěších tras na světě?

Lucie Kutrová: V roce 2017 jsem se sama vydala na Svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Vůbec jsem netušila, dočeho jsem šla, protože jak mám ve zvyku, podnikám své báječné nápady ze dne na den. K mému překvapení to bylo velmi náročné. Každý den ráno brzy vstát, oblíknout se a po zbytek dne jen šlapat a šlapat spoustu kilometrů. Vzala jsem si své nepřekonatelné růžové boty, které mé putování obohacovaly o puchýře. Měla jsem oproti ostatním poutníkům celkem velký batoh a v něm více než spoustu úplně zbytečných věcí. Bolelo to, byla jsem unavená, ale každý den byl tak jiný, tak úžasný, každý den se stalo něco báječného, potkala jsem spoustu skvělých lidí, a když cesta po 800 km skončila, já byla smutná, že už mé putování nepokračovalo.

Na cestě jsem potkala holku jménem Miriam, která mi pověděla, že existuje něco jako Pacific Crest Trail – Pacifická hřebenovka a já nevěřila vlastním uším. Prý je to úplně stejné jako Svatojakubská pouť, jen si musím tahat jídlo na deset dní na zádech, vodu na několik dní, věci do pouště i do zimy, jsou tam hadi a medvědi, a celkově je trasa dlouhá 4 300 km. Říkala jsem si, že takovou zabijárnu by šel jedině blázen. Ale o tom život přeci je, ne? O výzvách. O plnění si snů. O překonávání sebe sama. Připsala jsem si Pacifickou hřebenovku na svůj bucket list a říkala si, že to třeba nikdy neujdu, ale snít se přeci musí…

Jak se stal sen realitou?

Lucie Kutrová: Když jsem si dodělávala svůj poslední semestr inženýrského studia v Kanadě, vůbec se mi nechtělo vracet do České republiky. Rozhodla jsem se vyrazit na Pacific Crest Trail. Na cestu dlouhou 4 300 km, téměř bez přípravy a bez znalostí, které byčlověk před tak dlouhou cestou mít měl. Ale byla to výzva!

O tom, že by se člověk vydal do divočiny a strávil tam nějaký čas sám se sebou, hledal se a dokázal si, že na to má, o tom přemýšlí čas od času dost lidí. No jen mizivá část udělá takovéto radikální a odvážné rozhodnutí. Šlo to u tebe hladce anebo jsi váhala a odkládala?

Lucie Kutrová: Kdybych váhala a odkládala, nikdy bych nevyšla! Znám se, jakmile se v něčem moc dlouho rýpu a zkoumám, většinou se pak rozhodnu vycouvat. Kdybych věděla podrobnosti a kdybych věděla, co všechno se mi na cestě může stát, zůstala bych doma. Vždycky je spousta lidí, co mají dobrou a špatnou zkušenost. Lidi, co mají pozitivní a negativní názor. Vždycky se najde spousta názorů na různé věci, ale důležité je si vždy udělat názor vlastní! Tak jsem se sbalila a jela si udělat názor na tuhle šílenou cestu.

Na takovouto trasu je třeba se dobře připravit. Co všechno jsi absolvovala předtím, než ses vydala na mexicko-americkou hranici?

Lucie Kutrová: Každému bych to doporučila – načtěte si spoustu informací, aby vás pak něco nepřekvapilo, udělejte si plán, dobře zvažte výbavu, zkuste trošku přibrat a trošku zesílit, choďte s batohem na zádech, zkuste pár dní po sobě ujít 20 km. Spousta lidí si tento dlouhý trail plánuje rok i dva! Když už si zažádáte o víza, zaplatíte letenku a utratíte spoustu peněz za to, abyste to mohli zkusit, tak udělejte maximum pro to, abyste to zvládli.

Já jsem už byla v Kanadě, letenka mě stála pár kaček a víza jsem taky dostala téměř na počkání. Celou výbavu jsem si objednala z internetu a přečetla jsem pár stran jedné knihy. Jedla jsem pizzu a spoustu dobrého jídla, abych trošku přibrala, což mi doporučil jeden kamarád. Toť celá má příprava. Byla jsem nepřipravená a vůbec jsem nevěděla, dočeho jdu. O to vtipnější to bylo, když jsem přijela do San Diega k mexickým hranicím a začala otevírat všechny bedny z Amazonu, které mi přišly. Divný stan, divný vařič, ještě divnější spacák, místo dvou trekových holí mi přišla jen jedna. Katastrofa.

Jak jsi prožívala moment, když ses najednou ocitla na samém začátku několikaměsíční dřiny?

Lucie Kutrová: Na ten den fakt nikdy nezapomenu. Stála jsem u obrovského monumentu, který označuje začátek Pacifické hřebenovky, a vůbec jsem netušila, co to jdu dělat. Měla jsem naděláno v kalhotách a chtěla jsem si udělat milion fotek, abych měla alespoň nějakou památku, kdybych za pár hodin jela domů. Bylo příšerné vedro a já se musela vydat na cestu, která měla trvat pět měsíců. Neskutečné. Můj první den jsem ušla 25 km a málem mě to stálo život. Během dne jsem musela bojovat s hadem, který mi nechtěl uhnout z cesty, a snažila jsem se skamarádit s mým batohem, který vážil skoro 30 kg. Večer jsem si poprvé v životě postavila stan a snažila se uvařit jídlo na něčem, jako je vařič. Bylo to hnusné. V noci jsem málem umrzla, protože jsem si místo spacáku objednala něco jako quilt, včemž mi byla neskutečná zima. Spadnul na mě ten skvěle postavený stan. Pod tíhou mého batohu se mi úplně rozedřely boky, takže jsem nemohla skoro vůbec spát. V té chvíli jsem brečela, teď se tomu už ale jen směju a vzpomínám na to, jaké jsem byla pako. Pamatuju si to jako dneska, když jsem na svůj blog přidala příspěvek z prvního dne, trochu jsem u toho fňukala a odezva lidí z mého blogu – všichni se lámali smíchy a připadalo jim to děsně vtipné. Vážně, můj první den byl jedna velká komedie.

I navzdory důkladné přípravě si asi každý odhodlanec projde situacemi, na které nebyl připravený a které prověří jeho výdrž, intuici i pud sebezáchovy. Které momenty to byly pro tebe?

Lucie Kutrová: V mém případě to byly úplně všechny situace. Já si sahala na své dno každý den alespoň dvakrát. Kde začít... Měla jsem hlad, neměla jsem jídlo, měla jsem žízeň, došla mi voda, byla jsem unavená, nemohla jsem spát, byla mi zima, napadly mě včely, pořezala jsem se, spadla jsem z cesty do příkopu, měla otřes mozku, měla jsem milion štípanců od komárů, všude byli hadi, měla jsem výškovou nemoc, byla jsem vyčerpaná, spadla jsem do potoka, rozsekla si stehno, potkala jsem medvěda, byla jsem sama a lezlo mi to na mozek, pod tíhou sněhu se na mě zřítil stan a spoustu dalších hrozných situací, kdy jsem vůbec nevěděla, co mám dělat a kdy jsem chtěla jet domů. Jenomže to všechno byly jen maličké úseky celé cesty. Těch nádherných momentů a zážitků bylo tisíckrát více. Ten pocit, že jsem se vždycky postavila, zatlačila slzu, dala jsem si pár facek za to, jaká jsem fňukna a rozhodla se pokračovat, protože přece nejsem posera, kterého vystraší had nebo medvěd, ten pocit mě dokopal až nakonec.

S jakými podmínkami se musí člověk na Pacifické hřebenovce vypořádat?

Lucie Kutrová: Musíte se vypořádat s tím, že si budete jídlo rozpočítávat na dny, budete mít jídlo přesně rozdělené a každý den budete moci sníst jen přidělené množství. Budete to jídlo nenávidět, protože jsou to všechno jen instantní náhražky opravdového jídla. Budete mít neskutečnou chuť na steak a na cokoliv, co má nějakou chuť. O to více si pak budete vážit normálního, opravdového jídla ve městě.

Musíte se vypořádat s tím, že ze začátku půjdete pouští a bude tam nedostatek vody. Budete si rozpočítávat i vodu, budete pořád sledovat, kde je další vodní zdroj, kde si budete moci přefiltrovat vodu. Občas potáhnete i devět litrů na zádech. Dojde vám voda a budete muset pár hodin bez vody vydržet. O to více si pak budete vážit obyčejné vody, kterou máme v životě dostupnou všude.

To jsou asi věci, které člověka napadnou jako první. Co ještě ho tam čeká?

Lucie Kutrová: Musíte se vypořádat s tím, že hygiena nebude váš nejlepší kamarád. Budete se mýt jednou za 7 – 15 dní, ale naopak, vaším nejlepším kámošem bude pot. Budete smrdět, ale hrozně rychle si na to zvyknete, a po pár měsících vám to už ani nepřijde zvláštní. O to více si pak budete vážit sprchy a chvílí, kdy voníte. Musíte se vypořádat s tím, že si celý svůj domov táhnete na zádech. Vše, co potřebujete, v jednom batohu. O to více si pak uvědomíte, kolik zbytečností vlastníte. Musíte se vypořádat s tím, že budete občas úplně sami, což je pro spoustu lidí ten největší problém. O to více pak oceníte ostatní lidi, kteří si s vámi budou chtít povídat. Musíte se vypořádat s tím, že si to tam zamilujete a nebudete chtít odjet. Musíte se vypořádat s tím, že vás to změní a že budete na věci nahlížet z jiného úhlu. Musíte se vypořádat s tím, že Pacifická hřebenovka z vás udělá silnějšího člověka.

Ty jsi trasu dokončila, co se taky podaří jen určitému procentu lidí. Co jsi si z toho zážitku odnesla bezprostředně po a co když se na to díváš s odstupem času?

Lucie Kutrová: Začala jsem na mexických hranicích a po 151 dnech jsem došla do Kanady a ten pocit se nedá vůbec vyjádřit. Všechno se ve vás pere, jste šťastní, že jste to dokázali, ale jste smutní, že to končí a vy musíte domů. To uvědomění si, jak málo vlastně ke šťastnému životu potřebujeme, je neskutečné. Byla jsem pět měsíců v divočině, spala jsem na těch nejnádhernějších místech, o jakých si člověk může jen nechat zdát, každý den byl jiný, jiná dobrodružství, jiné katastrofy, křičela jsem na medvěda, aby odešel, odháněla jsem hady, každý den jsem potkala spoustu zajímavých lidí a každý den jsem byla tak strašně vděčná, že stále dýchám a že můžu pokračovat dál. Ten pocit, že jsem pět měsíců šlapala z jedné strany Ameriky na druhou s jedním batohem, byl prostě nepřekonatelný. Chtěla jsem křičet, smát se, brečet, a hlavně jsem nechtěla jet domů. Ty měsíce byly sice plné vyčerpání a strastí, ale byly mnohem více zaplněné laskavostí lidí, smíchem a úžasnými okamžiky.

Když se na to dívám teď s odstupem času, stále mě mrazí, když si na ten pocit vzpomenu. Když se ale dívám na všechny ty situace, které mě potkaly, tak se musím vážně smát. Já jsem byla takové tele, že to není ani možné. PCT ze mě udělalo trošku lepší holku. Nejsem už tak neschopná a umím si bez větších problémů postavit stan, rozdělat oheň a uvařit si v přírodě. Jsem vděčná za spoustu základních věcí. Mnohem více se usmívám, protože smích je zadarmo a někomu může zlepšit den. Vážím si toho, že jsem zdravá a mám všechno, co v životě opravdu potřebuji. Snažím se žít minimalisticky a než si něco koupím, přemýšlím, zda by se mi to vešlo do batůžku. Pacifická hřebenovka mě v některých věcech hodně změnila, a kdybych se měla rozhodnout, zda bych bez přípravy vyrazila znovu, v sekundě bych byla opět na mexických hranicích a šla si všechny ty šlamastiky vyžrat znovu!

Plánuješ ještě nějakou takovou trasu? Například některou ze zbývajících tras z Triple Crown?

Lucie Kutrová: Určitě. Všechny tři trasy mám na svém bucket listu a jednou bych je moc ráda všechny prošla. Momentálně jsem ale propadla kouzlu trailů tady v Evropě a ráda bych vyzkoušela i tyhle kratší alternativy, které mám téměř nadosah ruky. Nevím, zda se na tom člověk může stát závislý, ale já kdykoliv mám čas, tak přemýšlím, že bych chtěla vyrazit na trail a zase být na chvíli v divočině.

Na závěr bych chtěla jen říct, abyste si všichni plnili své sny, ať jsou jakkoliv hloupé a nesmysluplné. Žijeme jen jednou a život je moc krátký na to, abychom ho promarnili. Nezapomínejte také, že s laskavostí a odvahou dokážete úplně všechno, co si usmyslíte!

Lucie Kutrová

je rodačka z českého Havířova, která právě dokončuje studium v Praze. Před sedmi lety se rozhodla úplně změnit svůj život a odtehdy si plní přání ze svého „bucket listu“ – seznamu všeho, co by chtěla zažít a vyzkoušet. Jednou z největších výzev, které si na tento list napsala, bylo zdolání Pacifické hřebenovky, co se jí úspěšně podařilo. O tom, co všechno zažila, napsala knihu 151 dní Pacifickou hřebenovkou.

_________________________________________________________________________________________

Přednášky Lucie Kutrové v českých městech:

Brno, Kino Scala

11. 11. (pondělí)

Vstupenky:

Event: https://www.facebook.com/events/2039289826172953/

Pardubice, KD Hronovická

13. 11. (středa)

Vstupenky: bit.ly/SamaPesky1311

Event: https://www.facebook.com/events/916844242033662/

Hradec Králové, Bio Central

14. 11. (čtvrtek)

Vstupenky: bit.ly/SamaPesky1411

Event: https://www.facebook.com/events/514071889169381/

Další zprávy z kategorie "Cestování"

26.8.

Vísku u Jevíčka bude řídit ministerský úředník

Pevně věřím, že zvítězí zdravý rozum a podaří se v obci postavit kandidátní listiny pro dodatečný termín voleb. Ten ministr vnitra vyhlásí do 30 dnů po uveřejnění celkových výsledků voleb do zastupitelstev obcí,“ vysvětluje hejtman Martin Netolický.

Cestování celý článek
16.2.

Divadelní bál tentokrát v rytmu swingu

V sobotu 1. dubna bude Městské divadlo hostit Reprezentační ples města Pardubice, který bude moderovat Alexander Hemala. K poslechu a tanci zahraje PIRATE SWING Band Jiřího Ševčíka, vystoupí i Petr Kotvald, akrobatická skupina Flying Boys i baletní soubor Konsonance. Návštěvníky rovněž čeká barmanská UV a fire show a bohatá tombola.

Cestování celý článek
31.8.

Změna v jízdním řádu historického vlaku

Prvních deset jízd v rámci této akce si nenechalo ujít více jak 1900 cestujících. Ti si sebou mohou vzít i nejmenší děti v kočárcích. Na cestu historickým vlakem je možné vzít i kolo.

Cestování celý článek
5.5.

ARO Pardubické nemocnice má po třinácti letech nového primáře. Magdalenu Fořtovou střídá Jiří Pařízek

Magdalena Fořtová pracuje v Pardubické nemocnici od listopadu 1976. Více než deset let byla zástupkyní primáře Zdeňka Křivánka. Po jeho náhlém úmrtí byla v září 2002 dočasně pověřena vedením oddělení. Oficiálně byla do funkce jmenována k 1. únoru 2003 a v současnosti patřila k nejdéle sloužícím primářům Pardubické nemocnice.

Cestování celý článek
23.5.

Za nezalesnění nezákonně vytěžených pozemků dostala firma I.L.C. tři pokuty v celkové výši 830 tisíc korun

První pokuta ve výši 430 tisíc korun byla uložena za nezalesnění pozemků o ploše 2,18 hektaru v katastru obce Přemyslovice na Prostějovsku. Druhá pokuta ve výši 200 tisíc korun padla za nezalesnění holin o celkové ploše 1,3 hektaru v katastru obce Jaroměřice na Svitavsku. Třetí pokuta, opět se výši 200 tisíc korun, byla za stejné pochybení na lesních pozemcích o ploše 1,2 hektaru v katastru obce Libňatov na Trutnovsku.

Cestování celý článek
Webdesign a webhosting: Webovy servis - SEO - Váš hosting