Desáté výročí vzniku Dobrého divadla

25.8.

Desáté výročí vzniku Dobrého divadla

Dobré divadlo vzniklo před deseti lety. Jak se nápad zrodil?
Tehdy jsem dal výpověď v jedné neziskové organizaci, která pomáhala dětem z ulice
a nevěděl jsem, co mě bude živit. Rozeslal jsem životopisy různým zaměstnavatelům. Dělal  jsem pohovory, ale zjistil jsem, že je těžké najít si práci. Ideálně tedy takovou, která by člověka bavila a byl by za ni také zaplacen. Tak jsem se domluvil na úřadu práce, že když mě nebudou posílat do fabriky a uvěří mi na rok, tak že se zaměstnám a vytvořím si občanské sdružení. Divně na mě koukaly, ale vyhověly a nenutily mne obcházet továrny s papírky.
Do roka jsem založil občanské sdružení, které se zaměřuje na amatérskou kulturu.


Proč zrovna divadlo?
Jsem odkojenec divadla Jesličky z Hradce Králové, což je dramatický obor základní umělecké školy. Vstoupil jsem pak do souboru principála Pepy Tejkla Černý šviháci. Tak jsem se z diváka stal hercem, cítil jsem obrovskou radost, když mohu někomu něco předat, zahrát
pro radost nebo k zamyšlení. Začali jsme jezdit na festivaly, souboru se dařilo. V té době jsem byl nezaměstnaný člověk a potkával jsem na festivalech různé soubory. V hospodě na Novém Hradci je sál s jevištěm a domluvil jsem se tehdy s majitelem sálu a uspořádali jsme první představení. To bylo na začátku roku 2004.


Pamatujete si první pořad?
To byl kabaret složený z hudby, bláznivého loutkového divadla, zkrátka komponovaný pořad. Přišlo asi šedesát lidí, to mne překvapilo. Neměl jsem v tu dobu absolutně nic, ani počítač,
ani tiskárnu. Plakáty jsem maloval sám fixem a obcházel jsem celou ulici a lepil je izolepou na stromy. Dnes se tomu směju, když máme tiskárny, grafiky, kopírky… Lidé se dožadovali dalšího představení, ptali se, co bude dál. Začal jsem zvát amatérské soubory, které jsem potkával třeba na Jiráskově Hronově.


Když se nyní ohlédnete na začátek, změnil byste něco?
Začátky nebyly lehké ani těžké, asi bych nic neměnil. Ty začátky, které popisuji, to je přirozené a romantické. Vzpomínám na ně rád. Potom ale když hrajete častěji, začnete makat jako blázen a všechno děláte sám. Obcházíte sponzory, protože cítíte potřebu vydat barevné plakáty, cítíte potřebu založit webové stránky… Všechno něco stojí. Umělci dnes už nejezdí za „děkuju“, ale chtějí pět nebo deset tisíc korun. Na vstupném se vybere jenom polovina
a přemýšlíte, kde vzít druhou. Začnete shánět sponzory, zajímat se o grafiku, začnete hledat někoho, kdo vám s tím pomůže, protože nestíháte. Dlouho jsem pracoval sám, pak mi pomáhala manželka, ale mít tolik aktivit nebylo zdravé.


Je dnes těžké lidi přesvědčit, aby divadlo podpořili finančně?
Nemáme moc peněz od úřadů. Města Litomyšli ani Hradec Králové nepodporují kulturu tohoto druhu. Když máme nějaký dar, tak je to spíše od konkrétního politika, který sedí v úřadě. Přesto v těch městech hrajeme a je to díky sponzorům. Ti lidé jsou mnohem více osvícení než úředníci a delegáti politických stran, kteří vidí jen svoji kariéru.


Jak se vám hraje v Litomyšli, kde nemáte podporu ze strany města, a navíc nejste místní?
Lidé nás mají rádi. Podle průzkumu veřejného mínění, který jsme si udělali, tak nám fandí
a obdivují naši ochotu dělat kulturu pro ostatní. Ověřili jsme si, že do Klášterních zahrad přijde na naše představení až sto šedesát lidí. To nás těší. Nyní zvykáme lidi chodit na divadlo do zámeckého pivovaru. Hráli jsme ve Smetanově domě, kde jsme založili cyklus pohádek, každého jsme vítali v cylindru, ve fraku, dámám jsme líbali ruce… 


Když se vrátíme do roku 2004, jak se divadlu dařilo po prvním představení? Vše se rozjelo a šlapalo?
Zvolili jsme si, že se bude hrát jednou měsíčně a spíše komediální žánry. Když jsme zařadili klasickou hudbu nebo drama, tak přišlo citelně méně lidí.
Lidé se chtějí bavit…
To ano, ale my se nechceme divákům za každou cenu podbízet jako některá zájezdová divadla. Ta si vybírají tituly a autory, kteří jsou zárukou, že se lidi dobře pobaví. Prvoplánová řachanda, stahování trenek, kopání se do zadku…Tohle my neděláme.

Čím se Dobré divadlo liší od těch ostatních?
Vybíráme umělce na prestižních festivalech. Lidé, kde hrajeme, vidí, co dobrého se urodilo
za ten rok v České republice a nemusí daleko jezdit. Jsme výjimeční v péči o diváky, každého vítáme u vchodu podáním ruky. Když lidi známe jménem, tak je oslovujeme. Všude jsme udělali na představení stolovou úpravu. Snažíme se, aby se cítili jako doma. Navíc jsou naše pořady s možností občerstvení. Kulturu to nijak nepoškozuje. Ptáme se lidí na spokojenost.
Po skončení divadla je necháme se pobavit, děkujeme jim za návštěvu, prostě s našimi diváky komunikujeme.
Už to dnes ale není jen divadlo. K němu se přidal ještě rytíř Toulovec.
Připojil se k nám před třemi lety.


Proč zrovna Toulovec a ne Rettigová, když si lidi potrpí na dobré jídlo?
Rytíře jsem si nevybral. Cítím potřebu, když nám město Litomyšl nepodporuje naše akce,
tak si musíme vydělat na kulturu. Nejsme z těch, kteří by to zabalili nebo plakali. Tak jsem jednou seděl a mudroval s Blankou Brýdlovou v íčku, co ve městě chybí. A ona říkala,
že do Litomyšle jezdí lidé z celého světa za Smetanou, ale moc ho tady nevidí, kromě sochy na náměstí. Tak jsem řekl, že se převléknu za Smetanu a budu ho tady dělatt, jako budu hrát na piano a uděláme lidem Smetanu. A ona se na mne podívala a řekla: Vy nejste typ na Smetanu, vy jste spíš na rytíře Toulovce.


Nápad se vám zalíbil hned?
Rytíře jsem do té doby neznal, přišlo mi to cizí, tak jsem toho musel hodně načíst, nastudovat, nechat si ušít gotický kostým. Trvalo mi hodně dlouho přečíst hodně knih a vytvořit nějaké trasy. Když jsem šel jako rytíř poprvé do ulic, tak se mně třásly nohy i ruce. Najednou jsem cítil, že jsem středem pozornosti. Začínal jsem tak, že jsem byl ochoten provést městem i jen jediného člověka za 100 korun, jenže prohlídka trvala i tři nebo čtyři hodiny…


Proč jste vyměnil velký Hradec Králové za menší Litomyšl, která je ovšem velmi kulturní?
Mám Litomyšl rád a Hradec mi připadal pro rodinu a budoucnost příliš rušný. Neviděl jsem možnost stavět dům, jsou tam totiž drahé pozemky a bydlet na sídlišti já nechci. Nešel jsem do Litomyšle přímo, vzal jsem to přes Letohrad, kde jsem žil v domku v zámeckém parku. Hledali jsme, kam dál a to jsme už hráli v Litomyšli. Řekli jsme si s manželkou, že Litomyšl má své kouzlo, že to tady zkusíme.


Tak trochu kočovníci. Bavil by vás takový život, jako žil třeba Matěj Kopecký?
To je otázka do pranice, ale asi nebavilo. Člověk by stále začínal znova. Jednou bych ale chtěl mít vlastní dům s divadlem, kde bych v jedné části bydlel a třeba ve stodole bylo divadlo. Chci žít v přírodě, ale tam lidi těžko přijdou. Litomyšl je kompromisem mezi přírodou a městem, je to taková velká vesnice.
Dobré divadlo už není jen divadlo…
Kromě divadelních představení pořádáme koncerty, lidové řemeslnické trhy na hradech
a zámcích a máme zážitkové provázení s rytířem Toulovcem v Litomyšli. Plánujeme nyní novinky, hudební festival na Kunětické Hoře zaměřený na klasickou hudbu a divadelní festival.


Plánujete, že se aktivity Dobrého divadla rozšíří ještě do dalších měst na východě Čech?
Od léta chceme hrát pohádky v Náchodě v rodinném centru Hopsáček.


Jaké bude léto Dobrého divadla?
Pracovní, málo dovolené a mnoho akcí. Hodně si slibujeme od hradu Kunětická Hora, protože s kastelánem a jeho posádkou je dobrá spolupráce.  Pátým rokem tam pořádáme Hrad řemeslníků a tak jsme si řekli, proč neudělat více akcí. Navrhli jsme jim tři festivaly. Hrad hudebníků, Hrad řemeslníků a Hrad divadelníků. Tyto festivaly nám mají vydělat peníze na naši obrozeneckou činnost.


Sám sebe nazýváte obrozencem. Opravdu se tak cítíte?
Ano, cítím se tak a hrozně to bolí.


Kde vidíte Dobré divadlo za pět nebo deset let?
Doba bude stejná, přicházejí noví lidé do našeho sdružení a práce by mohla být jednodušší. Je možné, že budu mít vlastní dům s divadlem. Nebo budu dělat pouze rytíře, v té roli se dobře cítím. Je to zvláštní pozice člověka, který lidem něco předává, hraje si na někoho a stává se na pár hodin ušlechtilým.


Když si obléknete kostým, jako byste si navlékl kus minulosti?
Je to i duchovní záležitost. Když jdete v noci s loučí kolem kostela a nikde není ani živáčka a slyšíte jen klapot svých kožených bot a ten oheň osvětluje uličky, kostel, tak najednou nevíte, které se píše století. Máte v sobě pocit rytíře, který jde svým městem a je to hluboký pocit až duchovní.


Dokázal byste jednou větou charakterizovat Dobré divadlo?
Spolek obrozenců, nadšenců, který svobodně a odvážně organizuje kulturní akce a s láskou pečuje o lidi.
Co zažil rytíř Toulovec v ulicích:
„Stoupal jsem s dětmi do kostelní věže a jeden hošík se zaseknul na schodech a rozplakal se. Dostal strach, panicky se držel zábradlí a nechtěl nahoru ani dolů. Ani učitelka s ním nic nesvedla, nechtěl se pustit, hystericky křičel. Ale pak přišel rytíř a nabídl mu, že ho vynese. A kluk řekl: Ano, chci s rytířem. Vynesl jsem ho do věže a on byl šťastný. To je okamžik, kdy si uvědomíte, že rytíř má vyšší moc než učitelky a děti mu věří.“

Ptala se Iveta Nádvorníková.

Další zprávy z kategorie "Kultura"

13.11.

Na stotísícového diváka VČD čekají zajímavé dárky

Při této příležitosti divadlo na svých internetových stránkách www.vcd.cz připravilo i tradiční tipovací soutěž, ve které mohou zájemci tipovat, kdy stotisící divák divadlo navštíví. Kdo bude pravdě nejblíže, vyhraje rovněž roční abonmá pro dvě osoby.

Kultura celý článek
31.1.

Kdo se chytí do pasti?

Detektivní komedie zaručí divákům zábavnou podívanou plnou intrik, lží a zvratů s nevídaným koncem! V průběhu představení se divák cítí podvedený, protože je jeho pravda v každé následující scéně vyvrácena. Z pera ředitele Městského divadla Zlín: „Detektivka jako víno. Vyzrálá, tajemná, s přívlastkem vtipu a po první sklence si prostě musíte nalít znovu.“

Kultura celý článek
29.5.

Orlicko - Třebovsko patří mezi evropské excelentní destinace

Letos dostali soutěžící za úkol připravit takový turistický produkt, který klade důraz na zvláštnost chráněného území.

Kultura celý článek
26.4.

Východočeské divadlo Pardubice se rozloučí s komedií Mezi nebem a zemí

V romantické duchařské komedii hrají Petra Janečková, Petr Dohnal, Martina Sikorová, Petr Borovec a další. Premiéra se uskutečnila před čtyřmi lety 6. prosince 2014 a od té doby se inscenace hrála celkem sedmapadesátkrát! O diváckém úspěchu svědčí nejen vysoký počet repríz, ale i vítězství v anketě o nejoblíbenější titul pardubického divadla za rok 2015, rok poté obsadila druhou příčku.

Kultura celý článek
18.2.

Změna programu VČD

Jeden z herců souboru Veselé skoky onemocněl, proto jsme nuceni ZRUŠIT představení Chabrus line, které se mělo odehrát v úterý 26. 2. od 19.00 hodin na Malé scéně.

Kultura celý článek
21.8.

Přijďte večer, zve Zelená brána

Podle jeho zkušenosti láká v těchto výjimečných termínech brána mnoho lidí.

Kultura celý článek
Webdesign a webhosting: Webovy servis - SEO - Váš hosting